Září 2017

Empatie

30. září 2017 v 21:26 Deník
Uvědomuji si, jak důležité je pouto rodiny a vzájemná komunikace. U babičky jsme nebyli něco málo přes týden a ona se už cítila osamnělá. Ale jindy když tam člověk jde, tak ho ještě pomalu vyžene, protože má v plánu něco jiného :D Její zážitky, které nám vypráví, ji třeba nějak trápí, ale nám to přijde zbytečné řešit, protože žijeme v realitě a ne v důchodu, kde už se řeší jen nákupy a drby s babkama :D ale snažím se jí naslouchat a chápat, vcítit se do její situace. Např. do nedorozumnění se sousedkou, na kterou už očividně dost leze stáří a s babičkou byly velké kamarádky, ale paní je teď prostě jiná a tak babička na ni nadává. Prostě "pitomost", ale ona se nemá komu svěřit než kamarádkám a nám a tak jí beru vážně :)
A teď to horší...taťka se zamiloval v 50 letech do ženský z práce a J. (jeho žena, ne moje mamka s tou se rozvedli už dávno) je z toho celá špatná. Zhubla hodně kg, nejí a mám o ní strach. Trvá to už cca půl roku a po tu dobu bylo tolik hádek a J. je tak úžasná, že se k taťkovi chová jakoby se nic nestalo, je dál normální a nechává to osudu a doufá, že se táta umoudří. Obě víme, že kdyby dělala cavyky a hádala se atd, tak by táta šel rovnou za tou jinou. Dnes se mi J. se vším svěřila ač se jí nechtělo to se mnou rozebírat, ale začala sama, protože jí to fakt trápí už dlouho a já za nimi často jezdím, takže jsem si i všimla, že něco není v pořádku. Nechtěla jsem to z ní tahat, takže jsem čekala až se oni vyjádří sami až budou chtít. Myslela jsem, že jí podvedl, to by bylo samozřejmě přes míru, prý s ní nic nemá jen je do ní zamilovaný. Tu ženskou nechci ani vidět jestli nám zničí rodinu! Nána oškliváKřičící J. je úplně úžasná, nechápu jak táta může chtít jinou. Asi chce změnu, má stereotyp nebo já nevím, ale tak snad by si měl vážit toho pokladu, co doma má. Je mi J. tak moc líto a vůbec nevím, jak jí pomoct :( fakt se bojím, jak tohle dopadne a budu se teď bát pokaždé co tam přijedu...A hlavně se teď bojím o J.

Psycho

28. září 2017 v 20:54
Dnes jsem po roce od autoškoly sedla za volant. Nevěřila jsem, že jsem řídila tak dobře a můj hlavní problém - jéct rovně, jsem dneska neměla, samozřejmě nevím, jestli to tak zase nebudu mít, snad ne :D
Asi si pamatujete na mé články z léta, kdy jsem měla neutále chuť jít někam pařit :D tak zrovna když mám před sebou volný víkend, tak nikam nechci a nutím se do toho, abych ho využila. Ale necítím se na to. Navíc jak už je venku ošklivě, tak mě to neláká. Jen sedím a čekám, až začne škola. A až tu bude další léto. Chtěla bych jen cestovat. Jezdit k moři každé léto a zimu. Prostě pořád se mít na co těšit.
Jsem divnější a divnější, šílenější..:D kontroluju zda je vypnutý sporák a trouba před spaním a k tomu jestli je dovřená lednice a mrazák, protože se před spaním v lednici často hrabu a někdy se sama nedovře. Za další asi stokrát jsem si kontrolovala, jestli jsem udělala (s antinou) opravdu 7 denní pauzu, jestli těch 7 dnů bylo opravdu 7 a jestli zítra je ten 8 den, kdy začnu nové platíčko, se kterým budu zase každý den usínat a neusnu, dokud si 5x nezkontroluju, zda jsem si vzala prášek Nerozhodný
Neustále se bojím, že něčeho budu litovat. Třeba toho, že když tenhle víkend nikam nepůjdu, tak budu litovat. Jakoby měl být tenhle poslední! Přitom mám před sebou ještě cca 6 let, kdy na diskotéky nebudu stará a můžu tam jít kdy chci, kterýkoli jiný víkend, kdy se na to budu cítit a budu chtít jít.
A další věc, když jsem řídila dnes to auto, je mamky přítele a je nové, takže jsem si moc vážila už jen toho, že si na mě udělal čas, jel se mnou, půjčil mi to nové auto, že mi ho svěřil, taky se na mě mohl vykašlat a říct, že nové auto mi nepůjčí. Když jsem viděla, jaký má strach, protože jsem fakt začátečník a mezi provoz si třeba ještě ani netroufám, tak mi ho bylo tak líto, že jsem jela jak nikdy v životě, jen abych mu neublížila a nezničila jeho nového miláčka. Nechápu, proč všechno tak intenzivně prožívám a neustále se něčeho bojím, proč prostě nemůžu být normální.

Uuurrghh...

25. září 2017 v 20:25 Deník
Samozřejmě jsem si to teď večer zase zkazila...já se prostě bojím zase do any vrhnout na plno. Jenže když to dělám teď na půl, tak to nejde, protože to neberu tak vážně. Ale mám s ní už tolik zkušeností, že vím, jaká zase budu. Uzavřená do sebe, neustále myslet na anu a cítit se..jinak. Vidím, jak se mi zase zvětšují stehna, to oplácaný břicho. Nechci být ta oplácaná nebo krev a mlíko. Fuj! Chci být štíhlá. Možná i hubená.
Nejhorší je, že jsem tak rozmlsaná, že mě skoro nic neuspokojí. Já si to jídlo sice vychutnávám očima i chutěma, ale nestačí mi to. Musím si dát další. Nevím jestli je to zvyk nebo touha nebo co :D Naučila jsem se fakt špatnou věc a to nenasytnost. Nenažranost! Nemůžu najít žadnou aktivitu, která by mě odpoutala od myšlenek na jídlo. Která by mě zastavila před přejezním. Dřív jsem si šla radši cvičit gymnastiku a ta mě uspokojila, ale teď mě uspokojí fakt jen to jídlo. Chce jedině pevnou vůli, kterou očividně nemám.

Za týden školaa ♥

24. září 2017 v 19:33 Deník
Už jen týden a začne mi vysoká škola, můj vysněný obor ♥_♥ Jsem strašně vděčná, že mě tam vzali a že můžu dál studovat, ještě k tomu můj vysněný obor, který bude těžký jako prase - plný matiky, chemie a fyziky, ale já to opravdu chci. Dávala jsem samozřejmě víc přihlášek a ani jedna nevyšla, až tahle poslední a já pořád neztrácela naději, ale přitom už jsem si zoufale plánovala, jak budu rok přežívat, někde pracovat a cítit se jako lůzr. Bylo by to pro mě selhání. Takže jsem fakt strašně vděčná a nadšená, že můžu dál studovat :)
Jinak od zítra bych to už fakt zkusila! Zase začínám přibírat na zadku, stehnech a bocích. Zvětšují se mi prsa, což já nechci :D bojím se, že pak začnou viset dolů :D což je normální, ale já mám malý a zatím pevný, takže si je chci takhle udržet :D :) Zkusím jíst do 1 000 kcal. Nainstalovala jsem si aplikaci, která mi připomíná, kdy pít a hlidá mi denní příjem tekutin, což mi pomáhá :) já se sama jen tak nedonutím napít a žízeň nemám skoro nikdy.

Nikdy není pozdě

20. září 2017 v 19:38 Deník
Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, že se bojím až budu starší. I toho až mi bude víc jak 25. Přijde mi, že v tomhle věku už pro ana nejde, že je to hloupé a je to jen pro puberťačky. Přijde mi, že s rodinou a prací se to nedá skloubit. Člověk se už nemůže zavřít do toho svého světa, ale musí fungovat jinde.
Taky se bojím toho, že třeba ve 30 najednou budu sama a už si nikoho nenajdu, protože budu "stará" a nebudu mít tolik možností jako mám teď. Ale teď když koukám na Hledá se táta a máma a vidím jak ty ženský žijou třeba sami s dětma a mají ten svůj svět i bez chlapa, i s dětma a také jsou hubené, také dál hledají a cítí se stále dobře, mladě. Docela mě to uklidňuje, že tím ten život nekončí, ale můžu si hubnout takhle třeba do 40. I s dětma a manželem. A že chlapa si můžu najít i ve 40 když budu nějak vypadat a budu hledat.
Já vím, mám zbytečné obavy, protože nevím, co bude zítra, natož až mi bude 30. Ale já si stále plánuju budoucnost, co když tamto a co kdyby támhleto. Neumím žít přítomností a stále koukám, co bych teď mohla zlepšit, abych měla lepší budoucnost a pak sem nelitovala.
Už mi tenhle blog nepřijde o hubnutí, ale o mých psychických přiznáních :D nebojte, já se do toho zase dostanu, já nedopustím abych byla zase tlustá a bez nějakého udržování postavy já žít neumím. Jen mám špatné období. Na hubnutí se nedokážu soustředit...no vídíte v mých článcích proč. Mám spoustu jiných myšlenek, zbytečných, které mě teď zatěžují. Nejvíc mě zatěžují myšlenky na můj vztah s přítelem. Už od maturity, takže cca 4 měsíce, což by odpovídalo i tomu nehubnutí. Jak jsem v létě měla neustálé chutě jít si někam užívat...teď mě to docela přechází asi proto, že se těším na vejšku a také z toho seriálu, kde vidím, jak ženské bojují o 1 chlapa a v tu chvíli si uvědomuji, jak jsem vděčná za moje zlato.

Bojím se Any

18. září 2017 v 20:20 Deník
Po dlouhé době mi došlo, jaká jste pro mě opora. Musím přiznat, že v poslední době jsem sem psala články jen abych se vypsala a těšila se na vaše komentáře, pochopení a podporu, ale nijak jsem si to nepřipouštěla. Ale teď když vidím ten počet komentářů pod mým článkem, že vás to zajimá a jste mi oporou, moc si toho vážím ♥ možná v tom mělo roli to, že jeden čas jsem obhlížela své spřátelené blogy každý den a skoro nikde nic nebylo, jen já jsem přidávala každý den no a za tu dobu jsem jich dost neaktivních smazala a spoustu si vás přidala :)
Teď k nadpisu. Zamyslela jsem se, proč jsem s anou přestala a neustále se přejídám. Přejidání jsem chápala tak, že to, co jsem si roky odpírala tak jsem se toho chtěla konečně nabažit, jenže já se nenabažím nikdy. Nikdy nebudu mít dost. A skončila jsem s anou proto, že v ní lítám už pár let a vím, jaká jsem když do toho opravdu spadnu. Jsem uzavřená, neustále myslím na jídlo, no znáte to, máte svůj svět a já tohle už nechtěla. Našla jsem v sobě stránku, o které jsem ani nevěděla a to je ta, že jsem ráda mezi lidmi, moc ráda si povídám a jsem volná (od any a hlavně myšlenek okolo ní). Ana mi v tomhle bránila. Já vím, že když se do toho zase naplno opřu, tak to dopadne stejně. K čemu mi bylo, že jsem byla hubená a všichni po mě koukali? Raději budu mít o 2kg navíc a přátele okolo sebe. Nechci se hádat s přítelem o tom, že nejím a mé tělo strádá. Rozčiloval se kvůli tomu už dost a já mu nechci způsobovat starosti. Nechci zase omdlévat na každém kroku. Jenže to, jak se teď přejídám mi také nedělá dobře, je to skoro to samí akorát naopak. Srdce mi buší jak o závod, prostě mám příznaky jak 150 kilový tlouštík. Je mi každý den těžko a myšlenky na jídlo mě ovládají stejně dál. Já už nevím co je to jíst normálně a cítit se akorát najezený. Já mám furt málo. Všechen volná čas trávím s jídlem, prtože se nedokážu jinak zabavit a když něco dělám, tak stejně přestanu a jdu jíst, protože mě to nebaví a mám neustálé myšlenky na to jídlo. Jídlo mě ovládá :(
Nechci držet hladovky a nechci se přejídat. Můj ideál je jíst max do 1000 kcal denně, zdravě...Teď si říkám co je na tom tak těžkého, prostě si to načasovat, nandat si menší porce a sníst jen to, co mám na talíři, ne jít ještě dožrat sladkosti a půlku ledničky.
Jo, mimochodem, dneska váha ukázala 53kg!! To tam dloouuuho nebylo. Držela jsem se dlouho na 49 a teď to zase nechám dojít takhle daleko, hlavně ne ještě dál, už ne, to už nedopustím. Nechci být zase tlustá velryba.

Čekání

12. září 2017 v 20:14 Deník
Už se těším, až začne vysoká. Na druhou stranu se bojím, že ji nebudu zvládat.
Zase jsem se přejedla a teď se cítím unavená a vyčerpaná z toho všeho jídla. Zase si říkám: proč jsme to udělala?..nevím, dělám to každý den, je to zvyk, každodenní rutina, uklidňuje mě to (ale jen v tu chvíli, kdy jím). Nevím jak s tím skončit. Fakt nevím. Nevím, jestli se to někdy zase odnaučím. Nemám dostatek motivace. Jen co vstanu tak myslím na jídlo a na to, aby už byl zase další den za mnou. Mě ty dny nebaví. A tím že jím, zabíjím čas, baví mě to, uklidňuje. Nic jiného se mi dělat nechce, Přijde mi to vše zbytečné.
Přicházím na další divnou věc, kterou dělám. Např. 3 - 5x kontroluji zda je vyplý sporák, zavřená lednice, zavřená okna, vypojená želička atd, než někam vyjdu ven. Kontroluji zda je opravdu vyplý sporák před spaním, ikdyž jem na něm nic nedělala. Musím si dát prášky k posteli a před spaním min. 4x zkontrolovat, zda jsem si je fakt vzala. -_-
Už jsem měla skončit na brigádě, ale zase tam jdu dalších 5 dnů Křičící ten chlap je hroznej, neustále mě otravuje, ikdyž jsem řekla, že už se musím věnovat škole. On nemá lidi, já nevím, co tam beze mě bude dělat. Asi čeká, že zanechám vejšku a budu mu dělat za kasou, protože mu ženský odchází. Na druhou stranu je pravda, že bych se doma 3 týdny ukousala nudou. Ale od příštího týdne už prostě NE! (neumím říkat ne Rozpačitý). A stejně mi bude dál psát, jestli můžu přijít.

Motivace zhubnout

10. září 2017 v 14:07 Deník
Tak mám za sebou seznamovák s novou třídou. Jsme tam skoro samé holky a některé jsou taak hubeňoučké. Vůbec bych se nedivila, kdybyste některá z nich byla tady na pro ana blogu. :D
Přibrala jsem na 53kg. Samozřejmě to chci zhubnout a hodně mě motivuje ta moje třída. Vidím, že to prostě jde. A vypadá to úžasně. Vždycky si je prohlížím a odbivuju jak jsou hubený :D Mám na to 3 týdny. Nechci přijít do tý třídy jako jedna z těch tlustých, chci být jedna z těch hubených, rovnat se jim. Zkusím to od zítra, teď budu mít víc volna, snad to nějak půjde. Hlavně se začínám cítit blbě v uplých věcech a tenhle pocit nemám ráda. Ani nevím, jaký styl hubnutí si zase vybrat.

Nástrahy života

5. září 2017 v 17:53 Deník
Právě jsem se od rodičů dozvěděla, že jedna holka, kterou znám, leží v nemocnici s rozdrcenou nohou. :( Nikdy jsem jí nemusela, ale teď s ní naprosto soucítím a je mi jí strašně líto. Jak se život dokáže otočit během vteřiny naruby. To je šilený. Já tohle nesu fakt špatně, ikdyž se mě to netýká. Budu nad tím přemýšlet ještě zítra a budu z toho špatná. Jak to já umím...Bojím se, že se to někdy stane mě nebo někomu blízkému. Nevím, jak bych to vzala. Má mít doživotní následky. Vemte si, že už se na tu nohu nemusí nikdy postavit. Musí mít traumatický zážitek, jakou ukrutnou bolest si musela vytrpět a ten pohled na rozdrcenou nohu? Vlastní...A jak vzala operaci? A co ta bolest po ní, to zjištění, že život nebude už nikdy jako dřív, že už si nesjede na kole, na bruslích, nezaběhá si...:( Život má tolik nástrah, bojím se tolika věcí. Člověk nikdy neví, co potká jeho. Je to prostě z ničeho nic a je po všem, co bylo. Přijde mi, že takovouhle událostí život "končí". Pak se jen člověk musí snažit být silný a nějak se s tím vyrovnat. Mě by neustále užíral ten pocit "že zrovna já".

Jak to vidím v září

3. září 2017 v 19:14 Deník
Pro mě září jakoby začíná až od zítra, jelikož jsem teď byla celý víkend s přítelem a čas jsem neřešila. Teď se ale uvídíme až za měsíc, za měsíc mi také teprv začne škola, takže zářím musím nějak proplout. Nějak to vydržet, než to vše vypukne. Do školy se moc těším, na druhou stranu se netěším na dojíždění a čekání mezi vyučováním...
Zpátky k září :D budu chodit dál na brigádu, protože sedět celý měsíc doma, tak se sežeru nudou. Alespoň si něco přivydělám :)
Budu se učit chemii, abych se připravila na svůj obor, kde chemie hraje hlavní roli ♥
Budu se učit jíst normálně. Tudíž doufám, že i něco zhubnu. Hlavně se musím odnaučit přejídání. Chci mít zase to sebeovládní, hlídat se, spíš jídlu říkat ne. Jíst proto, abych dala tělu, co potřebuje, a ne proto, že mám chuť.
Pokusím se alespoň 2x týdně cvičit. Já se k tomu jen tak nedokopu.
A hlavně se pokusím myslet pozitivně, být psychicky stabilní. Nejvíc se bojím toho, že až zase začne škola, tak se budu chovat jako magor, jako před maturitou. Což znamená s nikým doma skoro vůbec nemluvit, na přítelovi si vylévat špatné nálady, být hnusná na všechny spolužáky...NE..už ne...:(
Jsem na brigádě od června (ne v kuse), ale srpen jsem tam byla v kuse a už mě to tam nebaví, už to tolik neutíká a je to stereotypní. Zase si začínám připadat jako v uzavřeném kruhu (jako na střední). Nechci zase propadnout těm negativním emocím a mylšenkám. Snažím se stále zachovat pozitivní náladu, říkat si, že je to jenom brigáda, že už jenom měsíc. Docela bych brala být teď v září flegmatik a nic z toho si tak nebrat. Prostě bez přítele v klidu vydržet, počkat si. Na brigádu chodit s úsměvem a nekoukat na každou minutu.
Doufám, že tím když začnu jíst zase normálně a víc pít, tak budu mít lepší náladu, budu se celkově snad cítit líp. Ikdyž zezačátku ukojit tu touhu po jídle, po přežeru, to bude dost těžký pro závisláka, jakým jsem se stala.