Jak ZASE začít?

Včera v 20:47 |  Deník
Stále se v tom utápím, neustálé přejídání, stává se ze mě bečka sádla, zrovna teď v dubnu...
Nevím už jak začít, když začínám asi po 150. :( Chci začít něco, co budu už stále udržovat a ne že nebudu jíst a pak se zase budu přejídat. Největší blbost v mém životě bylo naučit se uklidňovat jídlem a navyknout si na přejídání. Na to uspokojení z jídla (chvilkové).
Zítra sem napíšu, jak jsem se rozhodla. Nevím, zda držet zase anu do 800kcal/den, nebo skinny girl diet nebo jíst zdravě a nepočítat kcal, jen si dát třeba 3 jídla za den. Nejvíc uvažuju nad tou SGD, protože jsem jí nikdy nedodržela, ale pokud najdu nějakou, kde nebude jen 100kcal, ale bude tam i 1000kcal, tak tu bych zvládnout mohla.
Chci se zase do toho pořádně ponořit, žít tím, mít toho plnou hlavu. Teď je to šílené, jak se bezhlavě přejídám a pak jen bliju z pohledu do zrcadla. Doufám, že po maturitě, až budu mít zase volnou hlavu a volné myšlenky, které nebudou směřovat 24 hodin denně na školu, se mi zase v aně bude dařit. S ní se cítím mnohem líp. Tak kontrolovaně.
 

Apatie

21. dubna 2017 v 16:28 |  Deník
Tenhle týden jsem se ani neučila a to za týden maturuju. Jsem mimo, vše jde jakoby mimo mě, jen proplouvám těmi dny a čekám...zase čekám, asi na maturitu, já sama už ani nevím na co pořád čekám. Je mi to jedno, že se neučím, je mi jedno, že jídelák nedodržuji, prostě nějak přežívám. Neumím si užívat života, každého dne, normálně žít. Furt jen na něco čekám. Teď na maturitu, pak na přijímačky na vejšku, pak budu čekat na tu vejšku, pak až jí dodělám, pak třeba další titul, pak stěhování, práce...ale to nejde furt jen čekat a posouvat se životem jen těmihle událostmi. Když si představím jak jsem ještě před 4 lety tohle vůbec neřešila, žila jsem přítomností a užívala si každý den naplno. Naplno jsem se věnovala hubnutí a cvičení, bavilo mě to, neodpočítávala jsem furt dny. V poslední době me zase nic nebaví, jak kdybych měla nějakou depku nebo já nevím tohle prostě není normální. Neumím už normálně fungovat. Každá činnost mě obtěžuje, nebaví. Ani spát mě už nebaví prostě skoro nic.
Z krve mi zjistili nedostatek železa a tudíž krvinek, což je náběh na anémii (asi víte). Bývalý lékař mě o anémii informoval už asi v mých 14 letech, ale nic hrozného, takže to mám vlastně furt, protože nejím moc maso. Vyhýbám se mu, jím ho opravdu jen málokdy to musím uznat. Ale také musím uznat to, že známky anémie (ikdyž jí nemám) nějaké na mě sedí - apatie, neustálá únava, bledost, spavost, bolest na hrudi, suchá kůže, zažívací potíže, podrážděnost, třepení nehtů. Je mi jasný, že tyhle přiznaky mohou být z úplně jiných důvodů jako například přejídání a hladovění.

Pohoda

17. dubna 2017 v 20:42 |  Deník
Cítím se taak dobře po dlouhé době, jak teď bylo to volno. Úplně mě to nabilo energií, cítím se zase jako JÁ. Oprostila jsem se na chvíli od toho každodenního nátlaku a stereotypu. Uklidňuje mě, že do maturity zbývají už jen 2 týdny a pak se to rozjede. Jasně, bojím se toho hodně, ale aspoň už se to blíží a snad tu školu už budu mít za sebou. Taky se těším na to, že už tam pak (snad) nebudu sedět zase každý den a taaaak se nudit.
O volnu jsem objela známé na návštěvách, všechno jsem to stihla :) Cítím, jak přítele zase naplno obklopuju láskou a nejsem vystresovaná ze školy. Pořádně jsem si ho teď užila jak nejvíc umím a ne jako jiné víkendy, kdy jsem byla ovlivněná nátlakem školy, takže jsem to nebyla úplně já. Já vím, můžu takováhle být pořád a nebrat si to tolik, jenže to já neumím.
Váha stále kolísá mezi 50-51kg. Ale přijde mi, že jsem trošku ubrala, dovolila jsem si teď uplé oblečení :D
Musím uznat, že na to jak moc Velikonoce nesnáším, tyhle byly fajn :)
 


Tlustá

13. dubna 2017 v 17:25 |  Deník
Jsem tak tlustá! Sice mám 50kg, ale břicho se mi úplně "rozlilo" do strana ty boky...-_- stydím se vzít si uplé tričko a můj šatník netvoří skoro nic jiného takže se teď ve všem cítím jak koule. Vybírm ty nejvolnější věci co mám. Napadlo mě, že se tak vidím stejně tak jako se vidí tlusté anorektičky ikdyž sou vyhublé. Jenže já takova opravdu jsem. Vidím tu změnu, vidím, že to není jako dřív a hlavně se není čemu divit když se den co den přejídám. Musím do toho pořádně kopnout. :( Opravdu začít, bojuju s tím už asi od podzimu a stále jsem se tomu nepostavila.
Dneska mi obvoďačka řekla, že bych mohla přibrat. HAHA to čekej...

12.4.

12. dubna 2017 v 19:32 |  Jídelníčky

váha: 50,7 kg
pití: 1l vody, 2 kávy, 0,3l kofoly, capri sonne safari
pohyb: rotoped 25minut, chůze 30 minut - to je tam započítané akorát jsem to špatně ořízla

Konečně docela dobrý jídelníček. :) Strašně mě láká vyndat tu karamelovou Milku a nebo Toffife, ale NE!

Obalená tukem

2. dubna 2017 v 17:35 |  Deník
Přijdu si jako koule, pokaždé, co se přejím, mám pocit, že mi ten tuk leze i na mozek a úplně mi zastírá vědomí a celkově myšlení. Mám pocit, že je ještě únor (jen tak mimochodem :D)
Koukala jsem zase na zhubni nebo přiber a tlustá paní tam řekla: už se nemůžu dočkat až budu dodržovat nový režim a plánovat zdravá jídla a tahle věta ve mě vyvolala vzpomínky na to, jak jsem začínala s anou, jak jsem byla nadšená a v tu chvíli jsem se zase začala těšit :D budu to brát, jakože začnu od začátku dubna (od zítra ikdyž bude 3. :D) ale já teď o víkendu byla s přítelem což vždy znamená, že ana jde stranou. Vážně se na to těším. Začínám mít konečně motivaci a to tu, že je tu za chvíli léto a je nejvyšší čas začít. Dále mám drobý pocit z toho, že mi stačí max. dva týdny tvdrdšího režimu a budu mít štíhlou postavu (cca 49kg). Za další se těším na to, až sem budu psát ty nizkokalorické jídeláky, budu mít radost ze svých pokroků. Chci nový životní styl, protože to přejídáni je strašné. Už teď je mi špatně a vím, že ráno to bude ještě horší což mě bude zase demotivovat, ale už musíím!
Doufám, že mě to i oživí, protože v posledních dnech mě nebaví fakt ani spát, prostě nic :D :(

Nadváha se na mě podepisuje

29. března 2017 v 20:52 |  Deník
Zase jsem se přežrala. Já vím, jsem úplně nemožná a měla bych tento blog spíš přejmenovat na prasečí přežírací blog pro tlusťochy.
Je mi ze mě špatně. Vypadám v poslední době hůř a hůř. Utahaně, strhaně, nezdravě. Můj organizmus trpí a je to poznat na celém těle. Pokožka je nezdravě bledá a vyblitá. Kruhy pod očima. Lícní kosti jsou zakryté tukem. Celý obličej začíná být oplácaný, i krk! Břicho? Šílený, už pár dnů nebylo ploché a začínají mi přetékat boky. Nohy se zakulacují a všechno se to tak klepe. Při běhu se mi tak třese zadek až to bolí. Kůže na pažích začíná viset. Já už prostě nevím. Nedokážu najít zdravou cestu, buď se naplno vrhnu do any nebo se jen přejídám a v tomto kruhu se točím už skoro 7 let. To není možný. Už tak dlouho. Úplně si pamatuji ten první moment, kdy jsem našla pro ana blogy a úplně jsem je hltala a věděla jsem, že je to přesn pro mě, že je to to, co hledám. To, co mě bude naplňovat a bavit a tohle nadšení chci zpátky. Jenže tedˇuž to všechno znám nazpaměť a z pro any jsem se snažila už nekolikrát dostat. Nechci být úplná posedlá pro ana, chci jíst 800kcal denně, to mi přijde docela normální, žádné hladovění, ale já nejsem schopná ani toho. -_-

53kg!

28. března 2017 v 20:32 |  Deník
Tak tohle číslo jsem na váze neviděla dlouho Křičící je to pro mě alarm, že se zase blížím k 60kg, kdy jsem byla až obézní (na mojí výšku 157cm je to fakt dost). Cítila jsem se příšerně a ošklivě a nechci tak zase skončit, jenže já se stále přejídám. Jediné na co se od rána těším je to až přijdu domů a najím se, jenže to končí vždy přežerem. Já už prostě snad v sobě nemám ani kousek motivace. Ale jo, já vím, že tam někde je, ale je hooodně zakopaná hluboko ve mě.
Došlo mi, že od té doby, co jsem na střední (4 roky), se nevěnuju koníčkům. Neustále se učím a po škole a tom všem učení už nemám náladu na nic jiného a tak se uklidňuji jídlem. Jsem tak vyčerpaná, že si doplňuji energii jídlem. Prostě vše řeším jídlem. Myslím furt na jídlo. To jídlo mi naprosto ovládá život. Jsem otrok jídla. Co stojí v jednom proana hesle? - nebuďte otroky jídla. -_- Nedokážu se tomu zase naplno věnovat, protože se furt věnuju učení a mezi pauzama furt žeru.
Začíná to na mě být vidět víc a víc. Nohy začínám mít jak špalky a ten pupek a špek no šílený. V obličeji to samí. Víc se zadýchávám, je mi neustále špatně z toho přejídání, píchá mě na hrudi a u srdce, když se fakt přejím tak mě píchá pod žebry až se svíjím v křečích a ani z toho se nepoučím tak já už nevím. Moc dobře tohle všechno znám a vím, že když se zase přejím, tak mi zase bude takhle, ale já to stejně udělám. Nerozhodný Pomoooc



PLÁN

26. března 2017 v 18:15 |  Deník
Do tohodle týdne jsem vstupovala s 51kg a mám je stále. Zklamala jsem, opět.
Jediný pokrok je ten, že když už jsem se přejedla, tak ne nějak moc. Další je to, že jsem si pravidelně zapisovala příjem do kalorických tabulek :) a také více cvičení. Vždyť je už za týden duben, to znamená teplo, pryč všechny teplé vrstvy oblečení, které vše zakryly. A za 4 měsíce dovolená. Nemám tlustou postavu, mám jí normální, průměrnou, takže nemusím nic hrotit, ale chci mít těch 47! Ty jsou pro mě nejlepší a nejjistější. Dá se to udržet v klidu, když si zvyknu zase na menší příjem a pravidelné cvičení. Prostě cvičení zase musí být součástí mého života.
Našla jsem další fajn videa:


Emoce

5. března 2017 v 17:42 |  Deník
Minulý článek beru zpět. V pátek jsme byla s holkama pařit, nějací kluci mě nabalovali a mě to přišlo odpudivé, protože jsem myslela jen na přítele. O nikoho jiného zájem vůbec nemám. Zjistila jsem, že pod slovem užívat si mi stačí pouze jít si takhle s holkama zapařit, opít se a jít na nějakou akci, ale víc nepotřebuju :) uklidnilo mě to. Navíc po tomhle víkendu se cítím, jak kdybych se do přítele znovu zamilovala ikdyž to nejde, protože ho miluji jak nejvíc to jde. Tenhle pocit jsem už párkrát předtím zažila :D
Uvědomuju si svůj problém - nejsem schopna vyrovnat se se svýma emocema a často je potlačuju. Když se mi chce před někým brečet dojetím nebo u filmu, tak to potlačím. Když si přiznám, jak moc mi přítel chybí a myslím na něj, tak brečím a proto si často nepřiznávám jak moc mi chybí a raději jdu něco dělat, ať na něj nemyslím. Když mám velikou radost z něčeho, tak se za to obviňuju a říkám si, že tak jak jsem teď šťastná, tak za chvíli budu smutná a proto se bojím být šťastná. Jindy mám stavy, kdy mě vůůbec nic nebaví a mám chuť nebýt. Když jdu někam s kámoškou a bavíme se spolu, užíváme si to a já vidím, jak moc mě má ráda, tak se zase cítím divně a nechci, aby mě měla ráda tak moc. Neívm proč, NEVÍM! Jsem divná. Když mi píše někdo, koho moc neznám, ať s ním jdu ven, tak se toho strašně bojím, mám z toho smíšené pocity a pocit viny. Pocit viny z toho, že nejdu, ale na druhou stranu z toho, že jsem jít měla a budu litovat, že jsem nešla. A že nebudu vědět co mu mám říkat.
Mám pocit viny i z toho, když mamka uvaří oběd, je tu spousta dalšího jídla a mamky přítel přinese ještě třeba něco k jídlu a já mám takové výčitky, že tolik utrácí a bojím se, že přijdou časy, kdy na to jídlo mít nebudeme. Za další jsem tak vděčná, že si tu jíme jako králové narozdíl od jiných lidí a z toho mám zase výčitky. Někdy když vidím rodiče jíst, tak mám takovou radost, že jí, uspokojí si základní potřebu a už za tim vidím nějakou špatnou dobu (např. válku) a představa, že by už neměli co jíst mě strašně děsí.
Tohle je jen něco málo z mého vnitřního života, užírá mě to a vím, že to není normální. Někdy fakt trpím sama se sebou.

Kam dál